Kramolín pohledem opravdového hobby jezdce

19.09.2011 20:32

Říkají mi Honďák a kromě toho, že jsem členem Enduro teamu Klatovy, jsem především motorkář, už od útlého dětství. Vždycky jsem ale jezdil výhradně na silnici, od pionýra až po Hayabusu. Snad jedinou výjimku jsem udělal někdy v roce 1998, když jsem od souseda za flašku rumu „koupil“ předělaný rám z Jawy 175 a vsadil do toho motor. Dvakrát jsem na tom v bahně spálil spojku a tím moje enduro kariéra skončila. V posledních dvou letech jsem ale od kamarádů slyšel, ať se zbavím té silniční vraždy a pořídím si nějakou pořádnou motorku, nějaké pěkné endurko. Ať začnu třeba stopětadvacítkou a prý uvidím. Že s nimi budu jezdit na závody, což je prý moc fajn. Přitom, já v životě v ničem nezávodil. V životě jsem nestál na startu, v životě jsem nezažil co to znamená nervozita před závodem, co to je závod dokončit. Ale tak nějak mě to stále víc lákalo.

Jenže silničního mastodonta jsem se odmítal zbavit a tak jsem vyčkával, až bude ta správná chvíle, především finanční a k Hayabuse si pořídit ještě něco.

Podařilo se to na konci března 2011, v mých třiceti letech, kdy jsem koupil Husqvarnu WR 250. Za pět týdnů už jsem stál na startu svého prvního závodu. S absolutně žádnými zkušenostmi a asi pěti motohodinami tréninku, jsem patřil mezi závodníky.

Možná jste zažívali něco podobného…

 

 

ADT Cup cross country Kramolín 2011 – závod pátý

 

Ty dvoutakty bych normálně zakázal. Vždyť ta naše vláda neustále schvaluje různé blbiny a polofunkční zákony, tak proč by nemohla schválit zákaz provozu dvoutaktních motorek při závodech crosscountry. Normálně se mi z toho Jeníčka Matějojc zvedá kufr. Ten do nádrže té své ÍÁ mahy snad lije benzín říznutý vodou z vyždímaných hadrů na podlahu. Fakt smrdí jak bolavá noha a to si myslím, že nejsem žádná cimprlína. Možná by stačilo, aby pořadatelé na start stavěli závodníky podle toho jestli smrdí nebo ne. Já například s dvoutaktem jezdím tak, abych na startech nestál v první řadě. Jeníček Matějojc by to měl také ctít. To například Venca Dobiášů by měl také stát až v zadních řadách. Sice sedlá čtyřtakt, ale tak jako tak smrdí.

 

Musel jsem couvnout o nějaké dva až tři metry. Jeníček kroutí plynem jak o život a z malého výfuku se kromě neskutečného jekotu line hustý bílý kouř. Tak už aby se odstartovalo. Jsem totiž nebývale klidný, jen drobet naštvaný na toho tchoře. Sleduji digitální časomíru. Osm minut do startu. Sleduji celé startovní pole. Nemusím ani vidět svým soupeřům do tváří a přesto vidím a především cítím to soustředění všech. Já se snažím uklidňovat. Vždyť to jedu jen jako trénink, tak jako všechny dosavadní závody. Důležité je abych dojel. Tak snad už budeme startovat, mám nějak moc času přemýšlet. Už musí být start, kouknu na digitální časomíru. Šest minut do startu. Sakra, to vůbec neutíká. Alespoň že většina strojů je zticha, díky čemuž se dá i dýchat. Ten čas se neskutečně vleče. Minuta je jak hodina. Ale ještě že každá má jen šedesát sekund. Už se objevují dva chlápci, jeden má v ruce vlajku na špejli, druhý zase ceduli s patnáctkou a pětkou.

Proč se ti pořadatelé nenaučí posílat na startovní rošt pěkný holky s dlouhýma nohama, které zakrývá jen kraťoučká sukně. Vždyť na motorkách sedí samí chlapi a statisticky jen pět procent z nich by v krátké sukýnce vidělo raději nějakého hošana.

Vousáč v klobouku zvedá nad hlavu ceduli s patnáctkou. Všichni mají nohu na startovací páce nebo palec na čudlíku. Patnáctku střídá pětka a najednou se ozývají asi dva nebo tři nastartované motory. Nohu ze startovací páky dávám na zem. Ozývá se něco jako bučení. Startéři znovu vysvětlují, že nastartovat se má až po mávnutí. Startujeme znovu, o pět minut později, než byl původní plán.

Startovací prapor míří vzhůru, já šlapu na startovací páku. Motor se probouzí, okamžitě řadím jedničku a pouštím spojku. Jenže přede mnou je jedna brzda, která má na dresu nápis XIXAO. To snad není možný. Určitě i to udělal schválně. Jestli se náhodou nedohodl s Lukášem Matějkou, že mě má takhle zdržet, aby mohl Lukáš za hodinu projet cílem dřív než já. Co za to Dobík dostal. Už chci na něj křičet, ať mi uhne, ale najednou se mu protáčí zadní kolo a nápis XIXAO mi mizí do dálky. Doufám, že tenhle nápis už neuvidím. Naopak, XIXAO musí vidět před sebou modrobílý dres s velkou číslicí 228, nad kterou je hrdý nápis Honďák.

Vjíždím do mračna prachu. Vidím jen barevné obrysy částí motorek přede mnou a slyším hrozný řev. První ostrá zatáčka, jen odhaduji, že se jede doleva. Podřazuji a sunu své tělo na nádrž, nahrbuji se a dávám levou nohu ze stupačky. Připadám si najednou jako závodník. Mé podvědomí mi říká, že mám jet co nejrychleji, abych se dostal dopředu. Dosud mi moje „závodnická“ hlava říkala „jeď tak, abys vydržel, nikam se necpi.“

Před samotnou zatáčkou ale musím nedobrovolně zastavovat. Něco zeleného přede mnou padá na zem. Okamžitě tak zastavuje asi další tři závodníky. Rychle přemýšlím kudy toho odpadlíka objet. Naštěstí se zvedá a já ho můžu vzít zleva.

Jedu v závodním nasazení dál po trati. Normálně mě to baví. Zatím nic nebolí, jen doznívá ten nepopsatelný pocit, který zažívám při každém startu. Je to jako když se chce tělo uvolnit ze stresové ztuhlosti, ale nemůže. Všechny svaly v těle jsou totiž zapojeny do řízení motorky. Je to takový divný, ale přitom ne nepříjemný pocit. Snažím se jet co nejrychleji, ale také se snažím předvídat chování soupeřů přede mnou. Přijíždím do spodní části tratě. Tam se jede po hraně v hlubokém prachu. Před sebou vidím jednoho ze závodníků. Typický posez, obě nohy na zemi, hlava skloněná dolů, kvílící motorka, která se místo jízdy plouží vpřed – Lukáš Matějka. V hlavě mi cvakne, obraz před mýma očima se zatemňuje, pravé zápěstí se podvědomě otáčí. Moje motorka zrychluje, já najíždím na Lukášovu pravou stranu a nekompromisně ho předjíždím. Je to neuvěřitelný pocit. Takhle parádně předjet někoho, koho znám. Bomba. První můj enduro cíl splněn. Teď už mi jich chybí jen pár. Pojmenoval jsem si je. Pidis, Dobi, Jaromíra, Fifi. No Fifi ne, to už je důchodce, abych mohl závodit v jeho kategorii, musím ještě pár let počkat. Ale zase se mám na co těšit.

Ale zpátky na zem, první úkol splněn, jsem před Lukášem, teď je potřeba dojet, jsem totiž teprve v prvním kole. Trať ale není nijak extrémně náročná. Divím se, jak na ní může někdo padat…

Snažím se jet svižně a hlavou. Daří se mi prodírat pomalejšími závodníky. Během prvního kola jsem kromě Lukáše předjel asi dalších pět. Tři z nich upadli.

Druhé kolo bylo už těžší. Vjelo se do lesa. Ještě štěstí, že mám dekl pod motorem. Hned totiž chytám spodkem. Řídím se totiž radou Františka Melicha, kterou mi dal v Opařanech: „Nečekej, i když před tebou popadá pět lidí, najdi si nějakou škvíru a prostě to tam napal.“ Při přejezdu takové malé skalky, kdy se zašprajc jeden soupeř další dva zůstali za nim, nečekám. Nacházím si škvíru a prostě to tam pouštím pod plynem. Při tom jsem narazil spodkem o výstupek, ale to nevadí, mám přece dekl.

Moji radost z toho, že jsem ještě nespadl kalí jen jedna věc, začínají mi mravenčit prsty na rukou. Je to blbý, přichází to hrozně brzo, ale to musím překonat. Daří se mi během dalšího kola a půl regulérně předjet tři motorkáře. Mám dokonce i čas je sledovat a zjišťuji, že jim ujíždím. Vypadá to, že závodím. Já fakt konečně závodím, to není možný, já závodím… Euforie ale trvá jen chvíli. Přijíždím do nejspodnější části tratě, kde se kolmým sjezdem najíždí do bláta. Nic extra, po tom, co jsem odjel Opařany, mi to připadá, jako drobet psího lejna na louce. Jenže, když člověk moc pospíchá, ustele si i do toho psího exkrementu. Trochu rychleji jsem najel na kolmý sjezd a po dopadnutí mi přední kolo skočilo mimo vyjetou kolej. Doslova mi ta béžová hmota sežrala přední kolo. Já letím stranou přes řídítka a hlavou se mi prožene první myšlenka: „vždyť se ušpiním a motorka bude taky od bláta, kdo to bude mýt…“

Řeším blbosti. Motorka je v blátě, od bláta mám i svoji pravou ruku. Bude mi prokluzovat plyn, ale to až po tom, co motorku zvednu a znovu ji nastartuju. Jenže jak už to u mé mašiny je, musím nejdřív najít neutrál. Spojka je totiž už za svým zenitem a nedovolí mi nastartovat se zařazenou rychlostí. Motorku zvedám z bláta a hledám neutrál. Mezi tím kolem mne projede první motorkář, kterého jsem předjel. Marně hledám neutrál. Projíždí druhý. Marně hledám neutrál. Projíždí třetí. Do pr… kde je ten pitomej neutrál. Marně zkouším nastartovat i se zařazenou nějakou rychlostí. Neutrál nakonec nacházím. Je tam někde v převodové skříni, ale hrál si se mnou na schovku. Rozjíždím se a začínám znovu závodit. Po chvíli dojíždím jednoho, co mně předjel, když jsem se rochnil v bahně. V lese předjíždím druhého. Já jim dám, nejsem žádný hej nebo počkej, jsem přece závodník.

Závodnicky vyjíždím z lesního úseku, závodnicky začínám projíždět levou zatáčku na motokrosové trati. Závodnicky nechávám zadní kolo drobet prokluzovat, jeho černé špunty Mitasky se zarývají do vantu jsem v náklonu a celý tento závodnický úkon si závodnicky užívám. Najednou se ale ocitám v jiné pozici, než bych měl být. Motorka se prudce překlápí z levého náklonu do pravého a vykopává mě ze sedla jako rozezlený hřebec jezdce rodea. Letím vzduchem a po dopadu ještě udělám dva kotouly. Zvedám se a vidím hvězdičky. Koukám zpátky, asi patnáct metrů pod sebe, kde leží modrožlutá motorka u které se trhaně otáčí zadní kolo. Vypadá to, jako když raněný hřebec, leží na zemi a poslední nervové záškuby mu vykopávají zadní nohy. Ale highsider to byl excelentní, doslova závodnický.

Pokud někdo neví co to je a jak přesně vzniká highslider, tady přidávám vysvětlení, které jsem našel v internetové encyklopedii Wikipedia. Prošlo to automatickým překladačem z angličtiny do češtiny:

Highsider nebo Highside je druh motocyklu nehody charakterizovány náhlým a násilným rotaci kolem podélné osy motocyklu ve směru jízdy.

Síly vznikající mezi motorku a na silnici (jako zrychlení, zpomalení a soustružení) se přenášejí třením vyskytující se na kontaktní plochy. K dispozici je omezené množství síly, která může přenášet kontaktní plochy pneumatiky dříve, než začne ztrácet trakci, a proto snímek / smyk. Když prochází křivka na motorce, dostředivá síla je (přidána k ostatním boční síly, jako je zrychlení nebo zpomalení), převedena ze silnice na motocyklu přes kontaktní plochy, a je zaměřena na pravém úhlu k bathroom. Pokud je čistá síla je větší než statického součinitele tření na pneumatiky vynásobené normálová síla na motocyklu přes pneumatiky, pneumatika se smykem ven ze směru křivky.

Jakmile uklouzne pneumatik v zatáčce, to bude pohybovat směrem ven pod motocyklu. Co se stane, ze tam záleží na tom, jak jezdec je schopen obnovit rovnováhu a kontrolu. Pokud je pneumatika získá tah poté, co řidič začne smyku motocyklu při pohybu do strany, bude pneumatik zastavila boční pohyb způsobuje motocykl náhle blbec do vzpřímené polohy (a dále). Toto hnutí může snadno způsobit, že jezdec musí být shozen i odborné jezdci jsou běžně hozen-off v highsides, jsou-li chycen na kole za jeho hranice.

Jméno ("Highside"), pochází ze strany motocykl, který jezdec oddělí od. Pokud se násilně hozené přes kolo, jezdec je prý sesedl na vysoké straně.

Highsider má další nevýhodu jezdce často být katapultován delší nohy do vzduchu náhle trhavé pohyby motorky a větší možnost poškození při dopadu na zem, stejně jako hit motorce, která je omílání, odrážení a posuvné za jezdce, hrozí rozdrtit. Je to něco jako být hozen od koně v plném trysku, kromě toho, že motocykl může cestovat rychleji než koně a jsou obecně jezdit na hard-dlážděné silnice se spoustou překážek silnice.

Vzhledem k tomu, highsider nehody jsou mnohem více smrtelných nehod, než lowside, motocyklů bezpečnostní nadace doporučuje, že pokud jezdec blokuje zadní brzdy ve vyšších rychlostech a trakce je dobré brzdy by neměl být propuštěn.

 

Pro ilustraci: https://www.youtube.com/watch?v=3JoNPPDtXKk

 

Je škoda, že jsem si to nepřečetl před závodem, dal bych si na to bacha. Není ale čas ztrácet čas. Sedám na vzpínajícího se oře a rozjíždím to dál. Zase se snažím jet co nejrychleji a mám z toho radost. Jen mě mrzí ty prsty na rukou, které mi křiví křeče a mravenčení. Musím začít posilovat. Ale až po závodě.

Mám odjeto 35 minut. Vypadá to dobře. Kromě těch prstů jsem v pohodě. Najíždím do dalšího kola. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. To je dost demotivující, nemám se koho chytnout, nevím jestli jedu extrémně pomalu, hodně pomalu nebo jen pomalu. Rychle nejedu určitě. Při objíždění proslulého kramolínského skoku vidím Frantu Melicha. „Tak co je to dobrýýýý???“ Řvu na něj. On něco řve na mě, neslyším ho, ale určitě na mě křičel, že jedu jako drak. Mám z toho fakt dobrý pocit. Jen ty prsty. V jedné zatáčce se mi ale přední kolo dostává mimo kolej. Motorka se mi vzpříčí a já padám. Nic závažného, ale nemůžu najít neutrál. Daří se to asi po dvaceti sekundách. Startuju a vyrážím dál. Pády mě sice pokaždé zdržely, ale měly velkou výhodu, probraly se mi prsty na rukou. Dostával jsem do nich alespoň na pár desítek metrů cit.

Při nájezdu do sedmého kola už mám trať docela dobře najetou. Dá se dobře pamatovat. Na některých lavicích se odvažuji i skákat. Před nájezdem do lesa dojíždím dalšího závodníka. Nesmí tam být dřív než já, blbě se tam předjíždí. Podřadím, nahrbím se jako vlk před skokem a udělám hodně naštvaný obličej. Klučina přede mnou začíná zpomalovat a pouští mne. Ono to fakt funguje, závodnický posez, zamračený, zažraný výraz a všichni přede mnou se třesou strachy. Tedy asi ne úplně všichni, možná jen někteří, no asi jen ti, co jedou svůj první nebo druhý závod. Oni totiž teprve bojují sami se sebou a já už poprvé bojuji s ostatníma.

Chvíli ale se mnou bojuje i FiFi, jenže já aby neplakal, tak ho v lese, kde je sále více odkrytých ostrých kamenů, pouštím. Po pár metrech si ale i Franta „Vyjedu všechno“ Ferus ustlal. Předjedu ho a na trati, v levé zatáčce, kde jsem měl ten plně závodnický highsider, ho pouštím znovu. Doufám,že už ho neuvidím. V osmém kole ale vidím někoho, koho jsem vidět moc nechtěl. XIXAO… Tak ten se přede mně dostat nesmí, za žádnou cenu. To bych ale nesměl před sebou mít soupeře, který se chová jako spousta řidičů silných aut. Po rovince mi, díky silnějšímu motoru, ujíždí, do zatáček ale jede jako šnek. Navíc jede tak, že v zatáčkách se nedá předjet. Ale nejsem přeci žádné ořezávátko, jsem přece závodník, cítím to v sobě. Vymýšlím taktiku, která jasné obrysy dostává těsně před nájezdem, přesněji řečeno výskokem, na cílovou rovinku. Klučina jede přede mnou a v zatáčce před výskokem si najíždí vnitřní stopu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než jako protřelý závodník jet vnější, rychlejší, ale delší trasu. Najíždím, opírám se do protisvahu, na výjezdu dávám za dva a plynovou rukojeť otáčím na plno. Na hraně vyskakuji do výšky, klučina vedle mě je tak o půl motorky přede mnou. Já ale díky vyšší rychlosti doskakuji půl předního kola před něj. Dávám plný plyn, řadím za tři, čtyři pět, pořád pod plným plynem. Klučina vedle mě se snaží taky. Rozdíl mezi námi je stejný. Rozhodovat bude srdce, kdo před ostrou pravou zatáčkou později sáhne na brzdy. Jsem to nakonec já. Jen tak tak dobržďuji, podřazuji, motorku sklápím doprava a znovu přidávám. Neskutečný pocit. Zvítězil jsem, prostě závodím. Vyhrál jsem ale bitvu. Válku ještě ne, dohání mě totiž křovák na modrém draku. Jedu jako o život, ale musím si dávat bacha abych neupadl. Docela se daří, ale v některých úsecích ztrácím. Kvůli křečím v prstech totiž nemůžu používat přední brzdu ani spojku. Páčky prostě nezmáčknu. Poslední zatáčka skok a cíl. Dobík dojíždí za mnou. Nakonec jsem splnil i to další předsevzetí. Dobík viděl můj dres zezadu a kolo mi o pár vteřin nedal.

Za cílem brzdím a chvíli po mě brzdí i Dobík. Jsem nadšený.  Přichází k nám Franta Melich. „Tak jak pane Melich,“ křičím na něj, „bylo to alespoň trochu ke koukání?“

Kroutí hlavou a říká to, co jsem nechtěl slyšet: „Bylo to moc hobby chlapci, chtělo by to přidat…“

 

Výsledky: https://www.countrycross.cz/obrazky/File/Kramolin%20vysledky.zip

Fotogalerie: https://countrycross.rajce.idnes.cz/Kramolin_-_11.9._-_Moto_Hobby /

 

Díky:

 

Tátovi, že mě opět podpořil, své ženě, která proti startu na tomto závodě neměla námitky, i když jsem původně říkal, že ho nepojedu a také Frantovi Ferusovi, který mi půjčil strhávačku na brýle. Sice měl u toho plno keců, mimo jiné říkal něco o padesáti koruně, ale nakonec mi ukázal i jednu FiFintu a zadarmo.        

Diskusní téma: Kramolín pohledem opravdového hobby jezdce

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek