Libětice pohledem opravdového hobby jezdce

28.03.2012 09:10

Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu…

 

Závod druhý: CrossCountry SteelPro-SHIVA KTM Cup Libětice, 24.3. 2012 – kategorie hobby, třída E2, 100 minut

17, 13, 11, 11, 26… Čísla, která pro někoho nemusí znamenat vůbec nic, pro někoho mohou být tato čísla zklamáním. Pro mě už asi navždy zůstanou zapsaná v hlavě. Tato čísla totiž odstartovala moje závodění. Závodění v disciplíně, o které jsem ještě před rokem neměl ani ponětí co obnáší, ve sportu, který se pro mě začíná stávat drogou, v motoristickém odvětví, kterému začínám plně podléhat.

 

Je to divné, vůbec nejsem nervózní. Zvláštní situace, kterou neznám, ale je mi příjemná. Jsme sice na startu o něco déle, než normálně, start se totiž musí opakovat. Já ale zjišťuji, že svoji nervozitu zmírňuji tím co mi jde nejlépe – neustálým kecáním. Pokřikuji rádoby vtipné poznámky a směji se jim jen já a občas Dobík, který stojí vedle mne, ale předpokládám, že se pousměje jen ze zdvořilosti. Nebo se tím spíš zbavuje stresu. Jenže Venca Dobiáš a i můj úhlavní soupeř, Piďas, mají oproti mě několik výhod. Znají trať, prošli si jí a mohli se na ní připravit. Také mají nezpochybnitelně lepší stroje – jsou to nové motorky, loňského ročníku. Já mám už deset let starou vránu. Výhodu oproti nim mám jedinou – sedím na Husqvarně…

První vlna závodníků už odstartovala – podruhé vyjeli závodníci kategorie E3 vstříc Libětickému dobrodružství. My se, stejně jako vlna závodníků na nejsilnějších motorkách, musíme koukat na toho Frantu Feruse, který drží ceduli a startovní prapor v ruce. Snažil jsem se prosadit na místo startéru mladé, pěkné dívky v dlouhých rovných nohách, s pěknýma… očima a zase ten zarostlý, nervózní Franta, kterému z očí kouká všechno možné, jen né nevinnost.

Start, šlapu na startovací páku, rychlím pohybem ji dostávám ke stupačce, a sleduji, že vedle mě stojící Dobík už není. Zbyl z něj jen prach. A já nic, stojím jak, kdybych se rozmýšlel, jestli mám jet nebo ne. Tohle je vždycky situace. Pokaždé se mi v těchto situacích mísí v hlavě plno myšlenek. Co se stalo, mám šlapat znovu, něco se rozbilo, ostatní ulili start. Přitom mi jen na poprvé nechytla mašina.

Je zajímavé, kolik myšlenek, během zlomku vteřiny, proběhne člověku hlavou a ještě si je dokáže zapamatovat. To už ale šlapu na startovačku podruhé a samozřejmě úspěšně. Řadím jedna a vyrážím. Hned v první zatáčce jen tak, tak dobržďuji před motorkářem přede mnou. Opravdová krizovka, „Honďáku neblbni, všechny v pohodě pojedeš v průběhu závodu, nevyválej se,“ říkám si. Nic platné, hned v druhé zatáčce málem najedu na záda dalšímu. „Nebuď vůl…“ Jízda přes cestu a dávej nad depo, najíždíme do lesa. Jednokolejka a já se rozčiluji. „Jeď vole, ku..a přidej,“ řvu na závodníka přede mnou. Je mi jasné, že to nemá smysl, před ním jsou další jezdci a on přidat nemůže, ale v tu chvíli jsem sám ze sebe překvapený. To neznám. Ale překvapuji se dál. Kamenitý výjezd, popadané motorky v něm a pod ním fronta v deseti řadách. Tak to ne. Snažím se hledat skulinky a cpu se dopředu. Daří se. Jenže vykysnu kousek pod výjezdem, kde se jeden ze soupeřů rozmýšlí, jestli to tam poslat nebo ne. „Jeď do…e,“ sprostě řvu na nějakého mlaďocha. „A kam,“ odpovídá mi. „Nahoru,ne ty vo.e.“ Jsem sprostý jako nikdy. Normálně bych neřekl h..no, za pytel… Ale nechme toho, tohle prý čtou i děti!

Kašlu na nějakého kákoše a cpu se mezi něj a strom. Klučina se hrozně diví, kam se to cpu, ale Franta Melich, jeden z organizátorů závodů, mě naučil jednu věc – nečekej, nahul to tam a je jedno jestli spadneš. Ale musíš tam jet.

Já pochopitelně spadnul, motor chcípnul, ale já mašinu zvednul a díky klukům na výjezdu, jsme modrožlutou střelu dostali za hranu. Šlapu na startovačku a dvoutaktní veterán ihned startuje. Vyrážím, jako když mě něco píchne. Cítím sice ve svalech únavu, ale je mi to tak nějak jedno. To určitě překonám. Cíl je jasný – porazit Piďase. Snažím se chytit tempo, a rytmus zatáček. Přede mnou se objevují noví a noví jezdci. Vcelku snadno je předjíždím. Přitom čekám, kdy mě začne něco bolet, kdy pocítím nějakou únavu, kdy třeba neudržím motorku. Nic takového, prostě jedu. Jedu tak, že časomírou projíždím jako sedmnáctý. To je neuvěřitelné. Tak to jsem nečekal, že dokážu být hned v prvním kole v první dvacítce. Tak beru za heft a jedu. Během druhého kola se mi zdá, jako by motorka nechtěla jít v nižších otáčkách, musím hodně řadit, ale jak podkvedlám ze zatáček z pětky nebo čtyřky na dva, motorka vystřeluje. Mám ohromnou radost, že mě nic nebolí a furt můžu jet naplno. Baví mě to. Daří se mi předjíždět další. Je to ohromný pocit, když soupeřům můžu ukázat záda. Je to něco, co jsem ještě nezažil. A přiznám se, že si to užívám. Projíždím časomírou a na displeji se objevuje číslo 13. To snad ani není možné. Slyším za sebou jen hlas mého táty a mechanika v jedné osobě: „jéééééď“. A já jedu. Teď už jde předjíždět o něco hůř. Ale snažím se jet co nejvíc. Na trati přitom není místo, kterého bych se bál. Ale spíše je to tím, že se těch míst zakazuji bát. Prostě nic není problém přejet, vyjet a vyskočit. Jen ti ostatní se mi tak nějak pletou. Lepím se jim na zadní kola a vždy před zatáčku proroštuju plyn. Občas takové znervóznění zafunguje a jezdci přede mnou udělají rychle chybu nebo mě pustí. Snažím se také vyhledávat místa mimo vyjeté koleje. Ta možnost tu je. Další průjezd časomírou je pro mě ohromnou vzpruhou. Za křiku táty a kamarádů sleduji s úžasem číslo 11, které se objevuje na displeji. Začínám si věřit, že mám na to, abych dojel v první desítce. Síly mi neubývají, jen mě trochu bere křeč do pravého předloktí, ale jinak jsem v pohodě. Honím se ale s klučinou na nějaké zelené žábě. Je to docela sranda se mu lepit na kolo, hledat skulinku, kudy ho dám, začínám přemýšlet, jak zařadit, abych byl ze zatáčky rychlejší. Já prostě závodím… Pak jedeme se žabákem z jedné zatáčky do takového remízku na louce pod startem, letíme jako hovada, pořád pod plným. Před námi se plácá nějaký klučina. Je mi jasný, že žabák si vybírá výhodnější, levou stopu, tam se mu bude líp vyjíždět z toho remízku. Já se ale za něj zařadit nechci a tak riskuju v pravé stopě. Na hranu vjíždíme společně. Brzdím jako o život. Ale jeho výhoda stopy se prostě v zatáčce a na výjezdu nedá stáhnout. Vyjíždí jako první. Honíme se takhle půl závodu. Pak ho v jednom místě „sežere“ vyjetá kolej. Vítězně ho předjíždím. Musím být desátej. To je neuvěřitelný. Vjíždím do bažinky, za kterou následuje už pěkně vyjetá kolej. Nedělá mi problém, ale když na nerovnosti propruží mašina, začne mi vlhnout v rozkroku. Sakra, co se děje, jsem se snad poch..l. To snad ne, snad ještě nemám prostatu v čudu. Zjišťuji, že jsem si z hadičky od camelbagu vytrhnul gumovou zátku, která se strká do pusy a ledová voda mi vytéká do rozkroku a následně až do pravé boty. Hroznej pocit. V tom si ale uvědomuju, že jsem ještě nepil. Zkouším si narvat hadičku do pusy a pár hlty si osvěžit alespoň rty. Ty jsou plné hlíny, které mi tam naházeli ti, na které jsem se nalepil, ale pak i předjel. V tu chvíli mi to nevadí. Přijíždím do kamenitého úseku. Tam stojí napříč nějaký závodník, sbírá motorku a já rychle hledám, kudy ho objet. Jenže se rozhoduji pozdě a před ohromným balvanem padám. Nic, rychle hledám řídítka, mačkám spojku, aby nechcípnul motor a zvedám motorku. Než nasednu, předjíždí mě žabák. Dopr… Hned se snažím ho dohnat. Letím, abych ho neztratil z dohledu. Nejúžasnější je to, že mi nedocházejí síly. Mám za sebou už hodinu a táta mě budeš čekat v depu na tankování. Jedu kolem něj a zařvu: „Nemůžu, závodím“. Chci chytnout žabáka. Tlačím ho před sebou. Projíždíme časomírou, nesmím ztrácet čas, vyhazuji pravý loket a narážím do brány, málem ji převrátím a na časomíře se objevuje číslo 11.

Krátce za časomírou žabáka předjíždím. Je mi to jasné, místo v první desítce je moje. Neubírám a chci předjet dalšího, toho, co mi stojí v cestě za body za deváté místo. Už se nebojím a sil mám dost. Jenže pak přichází studená sprcha. Projíždím bažinkou kousek nad servisní zónou. Hluboká kolej, projíždím jí, tahám za plyn. Ubírám, levá zatáčka, nájezd na louku a… Rána jak z děla, motor se zastavuje. Mačkám spojku a pomalu vyjíždím mimo trať. První co mi prolétne hlavou je – zadřel se motor. Zastavuji, sesedám a sleduji co se stalo. Spadlý řetěz zaseklý mezi rozetou a vidlicí. Ihned se snažím nějakým způsobem řetěz nasadit zpátky, ale ten je tvrdě zakouslý mezi rozetu a kyvku. Motorku dávám na stojan. Přichází ke mně klučina, který měl odstavenou motorku za mnou. „Co se stalo, můžu pomoct,“ říká. „Jasně, spad mi řetěz a potřebuju ho dostat zpátky,“ odpovídám. „Jasně to není pro… ty vole, to asi ven nedostaneme. Hele, polož motorku a zkusíme otočit kolem,“ říká klučina a hned po položení motorky bere za kolo. Tam, zpátky, tam, zpátky. „Hele, to asi nedáme.“ „To není možný,“ koukám na kolo smutně, „to musí jít.“ Jenže nejde. Klučina mě opouští, já mu děkuju. Z batohu, ze kterého vyteklo litr a půl studené vody do mého rozkroku, vytahuji mobil a volám tátovi. Přitom koukám do servisní zóny. „Zdar, tady já, hele, já tě vidím, otoč se přesně o stovosumdesát stupňů, no tak, a vidíš mě skrz ty větvě, mávám na tebe,“ naviguji svého otce po telefonu a dodávám. „Vezmi bednu s nářadím a vyraz sem ke mně. Mám problém,“ zaklapnul jsem telefon a svalil sesedle položené motorky. Z podhledu sleduji, jak ke mně míří dva malí kluci. „Dobrý den, můžeme vám nějak pomoct?“ „Ahoj, kluci, já nevím,“ přitom zvedám motorku a snažím se jí postavit na boční stojan. Ten se ale zarývá do země. „Hele, když najdete nějaký kamen, nebo dřevo, abych to mohl dát pod stojan, tak mi hrozně moc pomůžete,“ říkám jim a pomalu je sleduju. Přijdou vzápětí s trámkem, na kterém je přibité oko na drát ohrady. „Kluci díky, ale to bude asi dost tlustý,“ říkám jim a přitom to zkouším naspat pod stojan. Nakonec se to podaří a já klukům děkuju. Ti jsou evidentně potěšení. „Hm, tak nemáte zač a nashledanou,“ odvětí kluci. Tak pomohli a já jim zato děkuji.

Za chvíli vidím otce jak se snaží běžet ke mně s nějakou taškou přes rameno. Běžím mu naproti a za chvíli se setkáváme. Ihned mi podává tašku a trhaně říká: „já…už… nemůžu.“ Beru tašku do ruky, která mi pod vahou snad dvaceti kil padá. Snažím se co nejrychleji vyběhnout k motorce, kde začínáme bojovat se zaseknutým řetězem. Nejde to. Páčíme, tlučeme, snažíme se s tím všemožně hýbat a nic. Chce se mi to vzdát. Ale pak se mi před očima promítne ten smích a úšklebky mých kamarádů, kteří by si dělali srandu z toho, že mi jen drobet spadne řetěz a já to hned vzdám. Ne, to nemůžu dopustit. Jediná šance je povolit kolo, vytáhnout osu a znovu nahodit řetěz. Daří se to. Chvíli pak ještě štelujeme štelování, dotahujeme dotahování a kontrolujeme kontrolníky a pak sedám. Startuji, tátovi děkuji a vyrážím. Snad mi to nespadne. Ani nevím kolik je do konce. Ještě předjíždím některé soupeře, kteří už mě zase předjeli a pak dojíždím k časomíře. K šedivé krabičce přikládám rameno s čipem. Zároveň s hlasitým pípnutím se na displeji objevuje číslo 26.

 

17, 13, 11, 11, 26 pro mě navždy zůstanou čísly, které vždy bud sázet ve sportce a doufám, že můj další potomek se narodí sedmnáctého, třináctého, jedenáctého nebo šestadvacátého dne v měsíci. I když jsem nakonec v první desítce neskončil, začal jsem závodit a enduro mě tak dostalo do úplně jiného světa.

 

Díky patří: Mému tátovi, který se i ve svém věku a se zdravotním stavem odhodlal k neskutečnému sportovnímu výkonu, dvěma malým klukům, kteří mi donesli trám pod stojan, chlapcům, kteří mě v prvním kole vytáhli na výjezdu a Piďasovi, který je pro mě obrovskou motivací a kterého příště porazím. Vím to…

 

Po umytí motorky jsem zjistil, žeje ohnutá ocelová rozeta, která pravděpodobně dostala ránu od nějakého kamene. Odnesla to tedy řetězová sada a vodítko na kyvné vidlici.

Diskusní téma: Libětice pohledem opravdového hobby jezdce

Datum: 28.03.2012

Vložil: Kůža

Titulek: Fakt pěkný

Kluci já taky řvu ,ale vždycky poděkuju :)

Datum: 28.03.2012

Vložil: Honďák

Titulek: Re: Fakt pěkný

Ale já taky děkuju, to je jistý!

Datum: 28.03.2012

Vložil: Jíra

Titulek: !

Nemám rád, když někdo řve na ostatní "jeď do ..." a podobně, když se FAKT není kam hnout. :(

Datum: 28.03.2012

Vložil: Honďák

Titulek: Re: !

Jíro, přiznám se, že to nemám taky rád. Ale upřímně, sám sebe jsem v některých situacích nepoznával. Samozřejmě se tomu klučinovi omlouvám, pokud jsi to byl ta, tak promiň.
Té slušnosti se musím ještě učit a věřím, že to nebude trvat dlouho. To co jsem teď prožil v Liběticích byla pro mě úplně nová situace a byl jsem a vlastně jsem doteď z ní nadšený. Takže se všem, na koho jsem byl ošklivý, omlouvám!

Datum: 28.03.2012

Vložil: Pan stříbrný

Titulek: Re: Re: !

Inu přijímám

Datum: 29.03.2012

Vložil: Jíra

Titulek: Re: Re: !

Já jsem problém nezaznamenal, ale vadí mi to obecně. Emoce jsou jedna věc, ale chce to taky rozum. Podle toho co píšeš, tak Ti to asi jelo pěkně, tak to klidně může trochu "oblouznit". :)

Datum: 28.03.2012

Vložil: jirka

Titulek: krásný

Moc pěkný příběh :)

Datum: 28.03.2012

Vložil: Honza Hochmann

Titulek: :-)

Asi zatím nejdojemnější příběh, který jsi stvořil.... Krasný, jdu si ho přečíst jestě po třetí... :-)

Přidat nový příspěvek