Přeštice pohledem opravdového houby jezdce

28.09.2011 07:58

Skvělý pocit. Tak dobře jako dnes, jsem se v neděli večer už dlouho necítil. I když musím zítra do práce, je mi fajn. Motorka umytá, stejně jako boty, kotel roztopený, radiátory suší vlhkou helmu, mokré smradlavé ponožky, dres a kalhoty se máčejí v lavoru a já si vatovou tyčinkou čistím uši. Koukám se do zrcadla a přemýšlím, co jsem dnes v závodě udělal dobře a co špatně. Vedle toho přemýšlím, co všechno jsem zažil při včerejším závodě. Bylo toho hodně, ale dnešní závody dvojic skoro všechno přebíjí.

Házím tyčinky do koše, dotahuji župan a jdu k počítači. Tedy jdu, to je trochu silné slovo. Spíš se ploužím. Po dvou dnech závodů je toho na mé tělo trochu dost. To ale přejde, spíš mě mrzí ten dnešní výsledek. Ne snad ani kvůli mně, ale kvůli Jaromíře. To osmý místo mělo být naše, to mělo patřit týmu upadlých výfuků…

 

SteelPro Cup Cross Country Přeštice 2011 – Závod šestý

Mlhavé ráno, čerstvý vzduch, který protíná závodní atmosféra v depu závodiště. To bude den jako řemen – cítím to. Vystupuji z auta. Došlapuji na zem a zjišťuji svoji první chybu dne – nevzal jsem si gumovky. Tenisky prakticky ihned propouštějí vlhkost. Naštěstí mám náhradní ponožky. Po zkušenostech si beru alespoň troje.

Do bot mi ale nikdo nevidí, to není důležité. Důležité jsou úplně jiné věci. Namachrovaně se procházím depem v modrém triku s límečkem, kde se skví logo Enduro Team Klatovy. To halí polorozepnutá, velmi výrazná bunda s ještě výraznějším nápisem Enduro Team Klatovy. Moje motorka, stále přikurtovaná na káře za autem, je čistá jako moje nové trenýrky.

  Jenže stejně jako se moje motorka prakticky hned po startu vždycky zabalí do hnědého blátivého obalu, po shlédnutí umělých překážek mám obavu z toho, že se do podobného obalu zabalí i ty moje trencle a to zevnitř. Každý, kdo se byl na trati podívat týdnu před závodem, strašil, upozorňoval, že to nebude legrace, ale až doteď jsem si myslel, že přeháněli. Mám za sebou přece Enduro Opařany. Sice jenom jedno kolo, ale jel jsem ho poctivě několik hodin. Některé úseky i pětkrát. Nic už mě přeci nemohlo překvapit.

  Jenže překvapilo, rozsypané kamení, velké klády, obří dřevěné cívky od kabelů, traktorové pneumatiky. Zbytek trati ani snad nechci vidět. S řadou překážek se setkávám vůbec poprvé. Nikdy jsem si do nich ani nekopl. Začíná se mi stahovat hrdlo, špatně se mi polyká.

  Doba mezi příjezdem a startem do závodu poslední dobou utíká docela rychle. Člověk má pořád co dělat:

  Příjezd, namachrovaný kecy, pozdrav, namachrovaný kecy, obchůzka depa, namachrovaný kecy, registrace, namachrovaný kecy, prohlídka tratě, mlčení, přemýšlení, záchod, přemýšlení, obava, záchod, oblékání, záchod, nastartování stroje, čůrání, příjezd na rozpravu, start.

  Tentokrát je to ale jiné, nové. Stojím totiž v první řadě. Neskutečný pocit a především můžu zhluboka dýchat a vychutnávat si ten startovní, nervózní vzduch. Není totiž přede mnou žádný dvoutaktní smraďoch. Jen vedle mě stojí ti nejrychlejší vlčáci. Tak to nepodělat a hlavně se z toho nepodělat.

  Ale jede to jak na běžícím pásu. 15, 5, vlajka, já šlapu pravou nohou směrem dolů, řadím jedna a vyrážím. Všechno v neuvěřitelně rychlém sledu. Motorka jde na zadní, ubírám plyn, znovu přidávám, motorka se znovu vzpíná na zadním kole, řadím a mašina se dostává na obě kola. Držím plný plyn a sázím to tam, jak nejrychleji to jde. Neskutečně dlouhá rovinka končí pravou zatáčkou, kam se dostávám, odhadem, s první patnáctkou. Podřazuji na čtyři, klopím motorku. Dva soupeři mě podjíždějí. Rovnám mašinu, kroutím pravým zápěstím a znovu se katapultuji dopředu. Za pět a znovu nálet rovně. Někoho předjíždím, někdo zase předjíždí mě. Začíná mě to bavit. Je to adrenalin, je to pocit, který jsem nikdy nezažil. Konečně závodím, už od startu. Neohlížím se kolem sebe, chci být nejrychlejší. Najednou mě nic jiného nezajímá. Je to zvláštní. To jsem ještě nikdy nezažil. Vždycky jsem spíš myslel na to aby mě nebolely ruce, který mě vždycky bolet začaly. Teď na to kašlu a tělem mi proudí něco nového. Chci dopředu, chci bojovat s těmi magory, co jsou přede mnou, za mnou, vedle mě. Nechci pustit ani jednoho, ale chci aby všichni pustili mě. Tak tohle je asi to závodění!

Přede mnou první technický úsek, průjezd mezi několika stromy, pravá zatáčka, strouha zasypaná nějakým bordelem. Pořád to jde, předjíždím. Levá zatáčka a příjezd do remízku. Sjezd do rokle, výjezd a hned ostrá pravá přes nohu. Baví mě to. Sjezd zpátky do rokle a průjezd roklí. Jedu opatrně, přitom ne úplně pomalu. Na výjezdu z rokle ale musím objíždět nějakého padavku. Beru ho zleva. Najednou ztrácím rychlost, ztrácím pevnou půdu pod nohama, ztrácím balanc, ztrácím motorku, ztrácím přehled. Ze země se zvedám prakticky okamžitě. Hned zvedám i motorku. Zdržuje mě jen hledání neutrálu. Po chvíli marného boje ho mám a můžu startovat. Přes spojku se vydrápu nahoru. Průjezd časomírou mě ale hodně sráží na zem. Tam kde se objevuje průběžné pořadí se načítá číslo 31. Ale co, jsem teprve na začátku a já to stáhnu. Musím, nejsem přece žádný ořezávátko, žádný cucák, kterého kámoši pochválí jen za to, že dojel. Musím udělat výsledek. Na svém šestém závodě už je to povinnost. Nesmím řešit voloviny a musím přidat plyn. Projíždím kolem servisní zóny, stáčím se doprava a sjíždím z kopce. Dole mě čeká bahno a v něm několik vyjetých kolejí. Která, tak sakra která, Honďáku, rozhodni se, která… Rozhodl jsem se nejhůř jak jsem mohl. Najel jsem přesně mezi dvě koleje a okamžitě se ocitám na zemi. Rochním se v blátě jako čuně. Kolem mě projíždí jeden motorkář za druhým. Já se nemůžu ani pořádně zvednout. Daří se, vytrhávám mašinu z blátivého sevření. Najednou je ticho. Kolem mě už nic nejezdí, já se pokouším nastartovat. Poprvé, podruhé, nic. Potřetí, počtvrté a motorka chytá. Jenže jsem těsně pod kluzkým kopcem. Nezbývá, než se otočit a najet si znovu. Škrábu se nahoru. Daří se. Vyčerpaný, ale jsem nahoře. Skvěle. Co mě ještě čeká…

  Pěkné úseky projíždím s lehkostí sobě vlastní, tedy asi tak desetkrát pomaleji, než třeba Honza Michalů. Možná že ne tak pomalu, ale nemám se s kým poměřit. Asi všichni jsou už přede mnou. Po chvíli přijíždím do technického úseku, kde mě čeká kláda. Neměl jsem s nimi nikdy nějaké problémy. Nemám je sice moc rád, ale vždycky jsem je dal. Jenže z téhle mám strach. Nevím proč, ale její velikost mě nějak děsí. Zastavuji před ní, pouštím spojku. Vyskočím nahoru a konec. Jsem přesně v půlce, zadní kolo se protáčí na prázdno a já motorku nešoupnu dopředu. Naštěstí přibíhá divák a pošoupává mě. No, tak s touhle překážkou nebudu kamarád. Následná pasáž mezi kládou a polem mě baví, stejně jako to pole. Jenže pak následuje příjezd zpět do technické pasáže s umělými překážkami – taxisův příkop. Že jsem si já blbec trať neprošel před závodem. Brzdím. Sjíždět se mi nechce. Slyším lidi, jak na mě volají abych jel. Poznávám hlas Franty Melicha. Jenže ne, otáčím se, popojedu kousek zpátky, otočka, rozjezd a hurá. Skáču to. Dopad je hodně tvrdý, ale takhle bych to měl dělat vždycky. Musím to skákat. Zbytek kola je v pohodě, i díky nové zadní pneumatice, bez které bych v některých pasážích brečel. Jen průjezd časomírou mě sráží ještě víc na zem. Objevuje se tam číslo 36. Nezbývá tedy než bojovat. Jestli ale ten boj bude vypadat tak, jako moje průjezdy přes kládu, tak budu rád, že se nepropadnu ještě dál. Ani druhý průjezd přes tuto překážku nebyl plynulý. Naopak jsem na kládě vykysnul opět. Začínám z ní mít stále větší strach. Naštěstí mě čekala oblíbená pasáž a průjezd po poli, kde to pro mne málem všechno končí. Na jedné z rovinek to vytáčím, zařazená pětka, a plyn otočený na maximum. Soustředím se na zatáčku přede mnou. Je do ní ještě čas. Najednou mě ze soustředění vytrhne ohromná rána do řídítek. Nevím co přesně se děje. Vše se odehrává ve vteřině. Jen okamžik mám přední kolo ve vzduchu. Okamžitě se ale z ničeho nic překlápím opačným směrem. Přední kolo míří do země, stejně jako řídítka i moje hlava. Nohy mám ve vzduchu, neznámo kde. Jen cítím, že jsem za hranou překlopení. Pomalu pouštím řídítka a čekám tvrdý dopad. Hlavou mi probíhá jediná myšlenka „Snad nebudu moc polámaný.“ Jenže nechci se dát tak snadno. Najednou chytám řídítka znovu pěkně do rukou. Nevím co se stalo přesně, ale jsem zpátky na obou kolech a opět sedím v sedle, tak jak mám. Nohy ve stupačkách, hlava nahoře. Skoro zastavuji a rychle se ohlížím. Vidím velký šutr. Tak na to bacha. Trochu otřesený jedu dál.

Bojuji. Prakticky každé kolo se číslo na displeji v časomíře snižuje. Poslední tři kola se pak číslo nemění. Dojíždím 27. v hobbíkách. Mám ohromnou radost. Konečně jsem se dostal do desítky, která má na začátku dvojku. Znovu machruju. Po chvíli oddechu si jdu dát pivo a pak se musím pokochat u výsledkové listiny. Tam mě ale čeká studená sprcha. Moje jméno nacházím až u číslovky 31. Jak to??? Vysvětlení je snadné, na číselníku se objevovalo pořadí bez juniorů. Na papíře už ale junioři jsou. Já se té třicítky snad nezbavím. Přitom už si připadám jako závodník…

 SteelPro Cup Cross Country Přeštice 2011 závod dvojic – Závod sedmý

Mlha opět halí závodiště i depo, kde s autem a károu hledám útočiště. Nakonec ho nacházím naproti servisní zóně. Zaparkuji a sedím dál v autě. Sice musím vystoupit, ale přemýšlím jak to udělat. Ne, že bych nechtěl, ale nemůžu. Zhruba půl hodina strávená za volantem způsobila to, že se mi bolest po včerejších závodech rozlila do všech důležitých svalů. Svalů důležitých především pro chůzi, stání i jízdu na motorce. Nakonec to dělám podobně, jako když jsem dnes vstával z postele – z auta prostě vypadávám a pak se pomalu zvedám. Mířím k motorce, která je se startovním číslem 1 přikurtována na káře. Sundavám ji a parkuji vedle motorek dvojice Hochmann-Ferus. V momentě vidím, že si mohu zlepšit náladu popíchnutím Franty. „Jak můžeš, Franto?“ Franta se na mě nechápavě dívá, ale nic neříká, čeká co bude následovat. „S takhle špinavou motorkou na závod, že se nestydíš? Jsi ji mohl včera večer umýt, jako já, podívej na moji Husqvarnu.“ Franta nic neříká, jen sklopí zrak a věnuje se nasazování druhé ponožky.

Víc nic z něj nekouká, tak se otáčím a jdu k registraci. Přidává se ke mně Míra, můj parťák do závodu dvojic. Náš cíl je jasný, pobavit se a užít si to. O dobrém výsledku se nám totiž v té konkurenci může jen zdát. Já mám sice závodní, konkurence schopný stroj, ale má jednu chybu. Je to ten mezičlánek mezi sedačkou a řídítky. Míra je sice dobré řídítko, ale protože si v sobotu poškodil svoji Zuzanu, bude sedlat nesmrtelného „déťáka“, který bude jednoznačně nejslabší v celém poli. Jemu je to ale jedno a po dohodě bude startovat. Po čtyřech kolech se prostřídáme. Těším se. Hlavně abych to nepodělal.

  Start dopadl podle předpokladů. Míra rozjel svůj pekelný stroj jako jeden z prvních, ale na konci dlouhé roviny je v první zatáčce ve druhé půlce startovního pole. Ale Míra je šikula. On se nedá. První dvě kola, která sleduji jako divák, ale moc dobře nevypadají. Míra se pohybuje někde vzadu. Ale nevadí. Já jsem si zakázal bát se a určitě budu moc šikovný.

Čekám na Míru v servisní zóně. Helmu a brýle mám už na hlavě a sedím na motorce. Mirek přijíždí, přehazujeme si náramek a já vyrážím. První část tratě zvládám docela dobře. Pak ale přichází úsek s bahnem. To je prakticky jediný úsek, ze kterého mám vítr. Je to tu navíc, proti včerejšku, hodně rozbité. Ale s opatrností projíždím. Zbytek tratě proti včerejšku doslova proletím. Tedy alespoň mi to tak připadá, vždyť mě předjedou jen dva soupeři…  

  V dalším kole mě zase děsí jen úsek s bahnem. Včerejší strašák v podobě velké klády už přestal být strašákem. Prostě to neřeším, jen přidám plyn a prostě ho přejedu. Ale to bahínko je hnus. Koleje jako prase a navíc to tam neskutečně klouže. Na výjezdu z bahna je navíc závodník, který se sbírá v roklině. Nechci to do něj napálit, tak k němu sjíždím pomalu a když už jsem vedle něj, rozjíždím to na výjezd. Jenže dělám chybu – mám málo plynu. Skončím těsně pod hranou, kde padám. Sbírám se sice v zápětí, ale je dost složité motorku dostat nahoru. Mezi tím mě míjí FiFi. Něco na mě křičí. Moc mu nerozumím a navíc mě teď prostě vůbec nezajímá. Ještě abych se s ním bavil. Teď, když mám plné ruce práce. Při průjezdu časomírou se mi objevuje číslo deset. No, lepší už to asi nebude. Mé třetí a čtvrté kolo projíždím docela v pohodě. Určitě jsem rychlejší než včera. Prostě jsem si zakázal bát. Jen mě štve to bláto. Když projíždím ve svém třetím kole kolem Míry, řvu na něj, že budeme střídat a že si vezme mojí motorku. S ní by dokázal zajet rychlejší časy.

Když ale dojde ke střídání, Míra je připravený na svém stroji. Předám náramek a dávám si oraz. Mechanici mi prozrazují, že Míra nechtěl jet na mém stroji. Podle mě má z něj strach, ale podle něj prý nechce aby s tím něco udělal. Podle mechaniků prý to objede se svým „déťákem“ i bez výfuku. „Cože,on ztratil vejfuk,“ ptám se. „No jasně, někde mu upadl,“ odpovídají mi kluci. Já se regeneruju. První Mirkovo kolo se dávám do kupy, v jeho druhém už se nemůžu dočkat, až znovu sednu na motorku. Zdá se mi totiž, že Míra nedokáže dohnat soupeře před námi. Neznám jeho časy. Nastává čas střídání. Jsem nabušený, teď to půjde. Dostávám náramek a vyrážím. Jedu ještě líp než v první rundě. Jenže to bahno mě zdržuje. Jeho průjezd je pořád složitější. Přesto ho opatrností projíždím, bez ztráty kytičky. Zrada mě ale čeká na samém konci toho úseku. Při sjezdu do rokle mě z ničeho nic nakopává zadek. Já padám hrudníkem na řídítka a najednou se ocitám na zemi. Jenže se nemůžu nadechnout. Herda do hrudníku mě zbavila dýchání, prostě to nejde. Motorka leží vedle mě a já koulím očima. Mezi tím mě předjíždí Franta Melich a něco na mě mluví. Po závodě jsem se dozvěděl, že mi říkal něco ve smyslu „Co tu parkuješ na takovým blbým místě.“ Já mám ale jiné starosti. Pomaličku se pokouším dostat vzduch do plic. Přibíhá ke mně pořadatel, já se mezi tím trhaně nadechuji. Daří se mi dostat životadárný kyslík do mých měchů pod hrudním košem. Ale bolí to. Klučina v reflexní vestě mi zvedá motorku. Pomalu se rozdýchávám a mezi tím se snažím nasednout na mašinu. Nakonec se mi i daří motorku nastartovat. Jsem sice ještě trochu otřesený, hrudník bolí, ale důležité je, že dýchám a jedu. Po chvíli se dostávám zpátky do tempa a dávám si úkol, zajet co nejrychlejší kolo. To se mi nakonec daří. Zajíždím o celou minutu rychlejší kolo, než nejrychlejší kolo v sobotu. Začíná mě to bavit a zjišťuju, že hlavní je se nebát. Jedu třetí kolo druhé rundy. Při jízdě po poli se ale pod plným plynem najednou rázně mění zvuk motorky. Lekám se, motor v pytli? Ne, motorka se šoupe dál. Zastavuji a napadne mě, podívat se pod levý podsedlový plast. Tam kde má být normálně koncovka výfuku, je teď prázdno. To by ani spisovatel béčkových hororů nevymyslel. Já ztratil výfuk, stejně jako můj týmový parťák Míra. Nic to ale nemění na tom, že závod dojedeme a to na dobré pozici. Jsem o tom přesvědčený. Mirkovi předávám štafetu, když jsme stále na desátém místě. Chci ale jet ještě, sleduji časomíru a počítám. Když dá Míra dvě kola, tak já si ještě dvě kola projedu. Zhruba 15 minut před koncem dvě a půl hodiny trvajícího závodu se s Mírou naposledy střídáme. Já sedám na stroj a předposlední kolo dávám v pohodě, jen tou bažinou se už nedá pořádně projet. Je to rozbitý, klouže to, ale zbývá mi už jediný průjezd. V časomíře zjišťuju, že jsme se dostali na osmé místo. To je neuvěřitelné. Chybí už jen jediný průjezd. Jediný průjezd mým strašákem – bažinou. Ta se mi nakonec stává osudnou. Najíždím do ní, průjezd první vyjetou kolejí je bez problémů, pak projíždím bahnitou kaší. Z ní se, jako vždycky, snažím dostat mimo nejhlubší drážku. I to se daří, ale při přejezdu do další drážky která by mě měla dostat z toho nejhoršího ven, se mi šprajcuje přední kolo. Nejde to ani dopředu, ani dozadu. Zkouším to pořád. Nejde. Slézt nemůžu, protože bych se hned po kluzkém povrchu sjel někam do pryč. Křičím na pořadatele, ať mi pomůžou. Mezi tím mě předjíždějí závodníci. Pořadatel přiběhne, ale kouká na mě, neví, jak mi pomoci. Řvu na něj, ať mě zatlačí dozadu. To se daří a já se znovu rozjíždím a dostávám se dál, míjím kluky, kteří se hrabou z hluboké drážky. Čtyři se setkáváme v ostré pravé otáčce, kde mi to ujíždí a já padám, motorkou na motorku kluka, který se snaží zvednout. Hned se snažím motorku zvednout i já, ale podklouzávají mi nohy. Opět řvu na pořadatele ať mi pomohou. Tři máme problém dostat motorku na kola. Já nasedám, stihnu ještě poděkovat a jako poslední opouštím kluzkou bažinu. Čeká mě ještě vlásenka na stráni. Ta mi ale dělá nečekaný problém, nějak se nedokážu vyškrábat nahoru. Dolů to jede a znovu nahoru je opět problém. Poslední výjezd z meze do levé zatáčky, za kterou se pak najíždí na pole, už vyjet skoro nemůžu. Řetěz šíleně rachtá, motorka se jen souká vpřed. Nakonec vyjedu za hranu a sleduju, co se děje. Řetěz je na rozetě i na řetězovém kolečku. Jenže zjišťuji, že mu chybí zuby. Jsou úplně všechny pryč. To znamená, že v momentě, když přidám plyn, řetěz se na řetězovém kolečku protáčí. Musím ale dojet, chybí mi pole a jen jeden výjezd. To musím zvládnout. Zvládám to, ale s velkou ztrátou, která nás dostává zpátky na desáté místo. Jsem zklamaný. Ani ne tak vůči sobě, ale mrzí mě to vůči Mírovi.

Dotláčím motorku do depa a hned horlivě diskutuji s ostatními. Vůbec si neuvědomím, jak si nabíhám. Franta Ferus se chytá příležitosti. „Kdybys místo těch svých keců si zkontroloval před závodem svoji motorku, nemuselo se ti to stát. Ale hlavně, že jsi ji měl umytou…“

Poděkování:

Pořadatelům, za skvěle připravený závod.

 

Tátovi, který mi asistoval v sobotu.

 

Klukům od Franty Feruse, kteří se nám věnovali v neděli.

 

A především děkuji Mirkovi Michalovi. Díky nedělnímu závodu se nám alespoň na dvě a půl hodiny podařilo uzavřít registrované partnerství. Bylo to krásně prožitá doba, kterou jsem ale dokázal pos… No nic, vracím se ke své ženě.

Diskusní téma: Přeštice pohledem opravdového houby jezdce

Datum: 30.09.2011

Vložil: Honza Mašek

Titulek: cc Přeštice

Chci slyšet taky nějaký připomínky k závodu ,perte to sem nebo na email hansktm@centrum.cz,pořád je co vylepšovat ne...

Datum: 30.09.2011

Vložil: Honďák

Titulek: Re: cc Přeštice

Chceme mažoretky, spoře oblečená děvčata s deštníky na startu, masérky, které by nám po závodě srovnaly to co je potřeba (klidně se podívat i po nějakých thajkách...). Jinak to vidím docela v pohodě...

Datum: 30.09.2011

Vložil: Olinka

Titulek: Re: Re: cc Přeštice

Mažoretka ani thajka nejsem ale ten zbytek bych zvladla Hondačku jestli se nebojiš?

Datum: 30.09.2011

Vložil: Honza Mašek

Titulek: cc Přeštice

CHTĚL BYCH SE TÍMTO OMLUVIT VETERÁNŮM ŽE SME JE NEOZNAČILI A NĚKTEŘÍ JELI I 2 HODINY, JINAK MAM STÁLE MODRÉ BRÝLE ARIETE jestli sou někoho z vás volejte 723333783

Datum: 29.09.2011

Vložil: Honza 154

Titulek: článek

Ahoj motokamaráde, už článek o Opařanech jsem četl a cítil s tebou, protože jsem jel taky a jsem už 3 roky pořád začátečník. Dnes jsem to přečetl "jedním dechem" , bohužel jsem nebyl v Přešticích (mám nohu v sádře, naštípnutej kotník po pádu právě v Opařanech) , ale bojuju takhle se sebou a občas s ostatníma taky. Píšeš rady kamarádů pomáhají, ale ono se to řekne "neboj se dej plnej" , ale moje druhé já říká neblbni , zpomal.
Ale i přes pády, bahno, ....je to dobrej pocit dojet a vydržet. Tak vydrž jezdit i psát. Až mi sundaj sádru, tak taky znovu na to vlezu, to už jinak nejde :-)
Zdar Honza

Datum: 29.09.2011

Vložil: Honďák

Titulek: Re: článek

Ahoj, díky za reakci. Ty rady kamarádů naštěstí nejsou pouze o tom dát plnej a herajn. To spíš patří to kategorie "hecování". Většina rad mě jednoznačně posunula dál a to nejen jezdecky, ale i pohledově. Po Přešticích jsem například dostal radu nebo spíše nařízení, abych si camel bag nedával pod dres. Pak prý vypadám jako hrbáč, zvoník od Matky Boží :o))
Když už má tu nohu v gypsu, tak se začti i do ostatních článků:

Kramolín: https://www.enduroklatovy.cz/news/kramolin-pohledem-opravdoveho-hobby-jezdce/

Číhaň: https://www.enduroklatovy.cz/news/cihan-ocima-opravdoveho-houby-jezdce-/

Hradiště a Domažlice: https://www.enduroklatovy.cz/news/zavody-pohledem-opravdoveho-hobby-jezdce-/

Bonus: Enduro trénink: https://www.enduroklatovy.cz/news/enduro-trenink-aneb-heci-heci-hecicky/

Datum: 28.09.2011

Vložil: Jindra Kříž sen.

Titulek: laik

Právě jsem si přečetl příspěvek od "Houby jezdce" a četl jsem ho dvakrát, ne že bych neuměl číst, ale být poloblázen a ještě to umět hodit do tužky je úžasné, takže jsem si to prostě vychutnal.
Zbyla na mě v sobotu motorka - přesněji čína 140, byl jsem vyhecován svými syny a dalším okolím (Hanča,...) - a já se ptal sám sebe - dojedeš ?? a já DOJEL, byla to šichta, cítil jsem místa na těle, o kterých jsem ani nevěděl (na to mě upozorňoval jeden z provokatérů), ale dojel jsem. Trať byla připravena velmi dobře, ale myslím, že pro velikost moto pitbike tam bylo moc rovných přejezdů. Ale mě jako totálnímu laikovi to vyhovovalo. Třeba úsek za pracovním prostorem byl velmi dobrý, sjezd a výjezd do zatáčky s kluzkým podkladem byl hodně k hraně mých sil.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří mají chuť, sílu do boje s úřady a rádoby ochránci a dokážou připravit takovou akci, po jejímž absolvování má málokdo chuť a sílu páchat lumpárny.

J.K.sen

Datum: 28.09.2011

Vložil: Honďák

Titulek: Re: laik

Díky, jsem rád, že se to čte a pravděpodobně není zbytečné to psát. Tak budu pokračovat.

Datum: 28.09.2011

Vložil: F. Melich

Titulek: můj kůň

Od Opařan jsi mým koněm, i když moc radosti zatím z tebe nemám.Nevadí ,ještě máš čas .Tvá chvíle ještě přijde a pak jim ukážeme co umí jezdci na sekačkách zn. Husqvarna. Důležite je mít chuť něco dokázat.Partnera do dvojic sis vybral skvěleho, jen tak dál .Na další závody se připravuj tak že ,co nejvíc jezdi a 3dny před připrav a zkontroluj motorku. Věř mi bude líp.Mý koně se nevzdávají . Ok ?

Datum: 28.09.2011

Vložil: Honďák

Titulek: Re: můj kůň

Díky za podporu! Chuť je veliká, zatím větší než moje enduro umění a fyzická kondice dohromady. Ale bude líp, to mi je jasný a to i díky radám, které dostávám od Vás, Franty Feruse a Míry a Jardy Michala. Jsou to rady k nezaplacení. Takže už se teším, až mi v cíli řeknete, že to bylo dobrý, že to konečně nebylo jen hobby :o) Já se nevzdávám!

Přidat nový příspěvek