Závody pohledem opravdového hobby jezdce.

Říkají mi Honďák a kromě toho, že jsem členem Enduro teamu Klatovy, jsem především motorkář, už od útlého dětství. Vždycky jsem ale jezdil výhradně na silnici, od pionýra až po Hayabusu. Snad jedinou výjimku jsem udělal někdy v roce 1998, když jsem od souseda za flašku rumu „koupil“ předělaný rám z Jawy 175 a vsadil do toho motor. Dvakrát jsem na tom v bahně spálil spojku a tím moje enduro kariéra skončila. V posledních dvou letech jsem ale od kamarádů slyšel, ať se zbavím té silniční vraždy a pořídím si nějakou pořádnou motorku, nějaké pěkné endurko. Ať začnu třeba stopětadvacítkou a prý uvidím. Že s nimi budu jezdit na závody, což je prý moc fajn. Přitom, já v životě v ničem nezávodil. V životě jsem nestál na startu, v životě jsem nezažil co to znamená nervozita před závodem, co to je závod dokončit. Ale tak nějak mě to stále víc lákalo.

Jenže silničního mastodonta jsem se odmítal zbavit a tak jsem vyčkával, až bude ta správná chvíle, především finanční a k Hayabuse si pořídit ještě něco.

Podařilo se to na konci března 2011, v mých třiceti letech, kdy jsem koupil Husqvarnu WR 250. Za pět týdnů už jsem stál na startu svého prvního závodu. S absolutně žádnými zkušenostmi a asi pěti motohodinami tréninku, jsem patřil mezi závodníky.

Možná jste zažívali něco podobného…

SteelPro Cup Hradiště 2011 – závod první

Sakra, to je smrad. Normálně mi vůně spáleného benzínu s olejem nevadí, ale když přede mnou ty dvoutakty tůruje třicet lidí, zvedá se mi z toho žaludek. Hlavně na to ale nemyslet. Honďáku, buď v klidu, dejchej, nenervuj se. Ještě zkusím našlápnout motor… Dobrý, chytá na škubnutí. Chcípnout a znovu. Dobrý, jde to, pro jistotu ještě jednou… Super, všechno funguje jak má, snad mi start vyjde. Hlavně v klidu, žádný nervy. Koukám okolo, týpci si protahují prsty, kroutí zápěstí, protáčí krky. Zkouším to taky. Nijak mi to nepomáhá, naopak, začínám být ještě nervóznější. Před námi se začíná producírovat startér s vlajkou a cedulí s nápisem 15. Poznávám, je to Franta Ferus, vypadá strašně důležitě. Ale vypadalo by to líp, kdyby tam byla nějaká pěkná startérka, v krátký sukni... To je naposledy, kdy jsem v průběhu nadcházejících devadesáti minut myslel na něco jiného než na únavu, bolest a na to, proč to vlastně dělám.

 15, 5, mávnutí praporu a start, našlapuju, hned beru za plyn, pouštím spojku, nic. Dopr… co se děje, proč nejedu, vždyť mi všichni ujíždí. Panika. Trvá to jen asi dvě sekundy, ale mě to připadá, že nad tím co se stalo a co mám dělat dál, přemýšlím několik minut. Ale napadla mě spásná myšlenka, zkusit nastartovat znovu. Jde to, pouštím spojku, motorka se zvedá na záda, tak ubírám a znovu přidávám. Paráda, já jedu, jen nevím kam. Jedu totiž do prachové stěny, ve které není nic vidět. Držím křečovitě řídítka a přede mnou se zjevuje padlý závodník, na kterého najíždí další soupeř. Vyhýbám se a je tu první zatáčka. Projíždím a míjím prvního známého soupeře. Míra Michalů z Bolešin, jeden z těch, který mě do týhle šílenosti uvrtal, je tam nějak zašprajcnutej. Bože, to je pocit, já ho předjel. Další zatáčka a já jedu pořád do prachové stěny. Začíná mi ten prach skřípat mezi zuby a mám žízeň. Hroznou žízeň, chci pít, hrozně mi ubývají síly a co víc, začínají mě hrozně bolet obě předloktí. Chytá mě do nich křeč. Uvolňuji stisk řídítek, ale je pozdě, ruce mě šíleně bolí. Ale je to dobrý, minimálně jeden soupeř, kterého znám, je za mnou. Snad nejsem tak ztracený případ. Projíždím trať a daří se mi i v některých místech předjíždět další. První výjezd. Bez problémů ho vyjedu. Pak následuje kamenitý výjezd. Přijíždím k němu. S klidem anglického gentlemana přijíždím pod něj rozhlížím se a hledám stopu. Hlavně neupadnout. Prý to bere síly – na to mě upozorňovali ti, co mě do endura uvrtali. Blbost, žádné síly to brát nemůže, protože, kde nic není, ani smrt nebere. Ale vidím stopu, rozjíždím se a jde to, já vyjíždím. V tu chvíli mě předjíždí Míra. Co to je, jak může? Vždyť já už nemám, kde brát. Není síla. Do čeho jsem se nechal uvrtat. Proč to dělám. Ale skončit nemůžu, chci, ale nemůžu, to by byla potupa neslučitelná s mým dalším životem.

 Po chvíli, v jedné ze zatáček padám. Nic dramatického, ale motor chcípnul. Zvedám motorku a šlapu na startovací páku. Nic. Zkouším to znovu, nic. Kolem mě jede jeden motorkář za druhým. Vždyť skončím poslední, to nejde… Šlapu a furt nic. Sakra, vždyť skončím poslední, vždyť mi všichni ujedou. Šlapu znovu. Teď nebo nikdy, už nemám vůbec sílu. Pravá noha je jak z rosolu. Motor se rozbíhá. Ale všichni jsou už někde v trapu. A já jsem zadýchaný, mám hroznou žízeň, nemám vůbec sílu. Hrozně mě to překvapuje, přitom mě na to upozorňoval každý endurista. Jenže, pokud to člověk neprožije na vlastní kůži, neví. Já už vím a vůbec se mi to nelíbí. To mě ale ještě čeká asi 85 minut tohohle pekla.

 Mám za sebou asi pět nebo šest, možná sedm, nebo taky dvacet kol. Já vůbec nevím. Nedokážu si vůbec vybavit, kolikrát jsem prokličkoval tím pitomým cílem, kde se to klikatí kolem obrovských pneumatik. Nevím, kolikrát jsem vyjel kamenný výjezd. Ani nevím, kolikrát mě předjeli ti nejrychlejší. Vím ale naprosto jistě, že Míra mi ještě kolo nedal. V depu vidím tátu, který na mě křičí, „jeď, jsi pětadvacátej“. To snad ani není možný, přidávám, motorka se rozjíždí a tak radši zase ubírám plyn. Asi moc řeším voloviny a plyn nepřidávám. No, hlavně dojet. Ale ta žízeň… a ta předloktí hrozně bolí.

 Nevím, kolik mám za sebou kol, ale ta žízeň je nesnesitelná. Zastavuji v depu. Táta hned bere kanystr z benzínem a hrne se k nádrži. „Na to ser,“ křičím na něj, „chci napít“… Přání splněno. Ještě zařvu, že mě bolí předloktí, ale s tím už mi nikdo nepomůže. Vyrážím na trať.

 Předposlední kolo, vím, že mi zbývá akorát tolik času, abych stihl trať obkroužit ještě jednou. Motorka mě skvěle ovládá. A já se nechám. Jsem jak hadrovej panáček. Přede mnou kamenný výjezd. Najíždím, ale těsně před hranou to nezvládám a motorka začíná padat. Nesmím spadnout, jinak se už nezvednu. Natahuju pravou nohu, propínám špičku a nahmatávám tvrdou půdu pod nohama. Daří se to, nepadám, ale za hroznu cenu. Dostávám křeč do stehna i do lýtka. Zvládnu to ještě vyjet a je konec. Noha je zakřivená jako paragraf a já s ní nic nedokážu udělat.

 Odjíždím od kamenného výjezdu a po sto metrech zastavuju. Musím odpočinout. Noha je pořád v křeči. Nedokážu s tím nic udělat. Zkouším startovat motorku, ale je to hrozná bolest. Cítím jak mi svalová vlákna ve stehně přeskakují jedno přes druhé. Lýtko vůbec necítím. Rozjíždím se, ale po necelých dvou stech metrech v zatáčce padám. Načechraná zem mi normálně ukradla přední kolo. V tu chvíli mě předjíždí další z klanu Michalů, Honza, už podruhé. Za ním další jezdci. Zdá se mi, že se mi všichni smějou. Přitom jsem jim ale asi úplně ukradenej. S obtížemi zvedám motorku a celou louku projíždím na jedničku, doslova krokem. Musím projet cílem, tím debilním cílem. Kterej debil vymyslel tak dementní průjezd cílem… Hned v prvním zlomu mi to chcípne. Kašlu na to, tak holt ten pitomej cíl proběhnu vedle motorky. Na jejím konci se ale stává zázrak. Chromá noha znovu funguje a já tak zaháním myšlenku skončit. Projíždím poslední kolo, je mi jedno, kdo mě předjíždí, hlavně dojet. Daří se. Mám za sebou první závod. Vidím šachovnicový praporek, přitom se na mě zubí Franta Ferus. Kdyby věděl, kolik jmen, většinou těžko publikovatelných, dostal při tom, když jsem tímto místem tlačil motorku kolo před tím.

 Připadám si jako vítěz. Zvládnul jsem to, dojel jsem a i když jsem ještě těsně před cílem prodával motorku, teď dostávám chuť na další závod. Domažlice prý budou lehčí. Věřím tomu…

Video z mého prvního závodu: https://www.youtube.com/watch?v=gIrOKM-OTSE

Výsledky SteelPro Cup Hradiště 2011, kategorie Hobby: https://572fa4adb4.cbaul-cdnwnd.com/bdc3d476ffa0af69fb95018c70d04562/200002873-2e59d2f53c/SteelPro Cup 7.5.2011 výsledky Hobby+Junior.pdf

Díky:

Mému otci za morální podporu a servis, Jardovi Michalovi za skvělé rady a za to, že mě do toho uvrtal, Mírovi Michalovi za to, že mě do toho uvrtal, Frantovi Ferusovi za skvěle postavený cíl, který mě zbavil křečí v noze, Leovi Mugrauerovi za zdokumentování a video, Lukášovi Matějkovi, který dojel až za mnou. No a mojí ženě… za všechno!

SteelPro Cup Domažlice 2011 – závod druhý

 Domažlice prý budou lehčí než Hradiště. Já se ale přesto poctivě připravuju. Dopuju se hořčíkem, snad mi to pomůže zabránit křečím. Kupuji si taky camel bag, žízeň už prostě nemá šanci. A dávám na další radu, kupuji si Isostar. Navíc mám natrénováno o dost víc než před Hradištěm a zkouším se držet jednoho hesla – neřeš voloviny a přidej plyn. Takto posílen budu muset nad tratí snad lítat.

 Sluníčko pere jak zběsilý, na startu je nás necelá padesátka. Kluk vedle mě tůruje nějakou čtyřtaktní Yamahu. Za chvíli se mu pod chladičem objevuje voda. No, možná o jednoho soupeře míň. Já jsem v klidu, motorka startuje, ale po zkušenostech z Hradiště raději nechávám neutrál. Snad chytne lépe, než přes spojku. Navíc, na zádech mám litr a půl vody s Isostarem. Snad to pomůže. Před námi se opět objevuje postava s praporem a s cedulí kde je 15 a 5. Zase Ferus. Kdyby si alespoň vzal tu krátkou sukýnku. Pohled by to sice nebyl nic moc, ale ta sranda by za to stála. Start se nějak oddaluje. Po několika minutách to ale přichází. Honďáku, hlavně klid, dejchej. 15, 5, prapor. Já šlapu na nakopávačku a motorka startuje. Hlavně klid, kopu za jedna a vyrážím. Nedívej se za sebe – další rada k nezaplacení z garáže mých kamarádů. Proplétám se dopředu a závodím. Fakt závodím, opravdu se snažím jet rychle, předjíždět, to je skvělej pocit, fakt to jde. Hlavně se z toho nepodělat. V klidu, dejchej, hlavně ať mě nebolí předloktí.

 Vychází to. První kolo se daří, fakt se držím, jedu s rozvahou, předloktí nebolí, ale je to hrozně vyčerpávající. Proč??? Mizí mi síly. Ale snad to přejde. Docela v pohodě jsem obkroužil první kolo, na jehož konci mě předjel Míra Michalojc. Co se dá dělat, ale už vím, že není všemu konec. Ve druhém kole začínám soupeřit. Jenže jak rychle jsem se do toho pustil a zkoušel neřešit voloviny a přidat plyn, tak rychle to skončilo. Při boji mezi mnou, Pepíkem Toušem a Lukášem Matějkou jsem v jedné zatáčce na louce, na bahně upadl. Rychle jsem zvednul motorku a chtěl nastartovat. Ale startpáka nešla vyklopit. Prostě se zasekla a bylo hotovo. Snad dvě minuty jsem se nějak snažil ji vyklopit ale nešla. Až pak se zadařilo. Nastartoval jsem, totálně vyšťavenej jsem sednul na motorku a jel dál. Žízeň, strkám do pusy hadičku a nasávám. Totálně sladká tekutina s pomerančovou příchutí mi zalepuje rty. Je mi z toho zle, normálně se mi chce zvracet. Tak to jsem prosr… To byla zase rada. Teď bych dal království za čistou vodu. Snažím se jet dál, ale jsem mrtvej. Tak to jsem nezažil. Projíždím okolo servisní zóny a hledám narychlo najaté mechaniky Venci Kovandy. Nejsou. Tak voda nebude. Plácám se dál, jsem totálně vyšťavenej. Zkouším znovu nasávat z camel bagu ten pomerančovej hnus, kterej mi má jako dodat sílu, potřebné cukry, má mě nakopnout k lepšímu výkonu. Zatím mě jen nakopává. Přestávám mít rád pomeranče.

Ve třetím kole chci skončit, ale zase je tu ta hnusná chlapská ješitnost. Vždyť to bych pak musel lézt kanálama. To by si do mě každej kopnul. To raději zkolabuju na trati, než to vzdát po třech kolech. Při průjezdu kolem servisu vidím mechaniky, ale nechce se mi zastavovat. Musím jim totiž vysvětlit, kde v autě mám kanystr s vodou. To musím vydržet, Ten oranžádovej hnus co vezu na zádech přece už musí fungovat. Jen musím jet tak, aby mi nechcípla motorka, protože jinak ji nenastartuju. Při dalším kole už vím, co udělám po závodě. Prodám motorku, koupím si šicí stroj a budu klukům zašívat dresy.

 Daří se mi nepadat. Až tedy na ten pád při výjezdu z bahna, pak na ten pád při výjezdu z autokrosové trati a až na těch pár pádů na kluzké louce. Vždy mě to stojí plno sil, i když už žádné nemám. Skoro pokaždé se pak peru se startpákou, která se nedá vytočit do startovací polohy. Po hodině, když přijíždím k servisu a chci se domluvit s mechanikama, mi motorka sama od sebe vypovídá službu. Díky tomu, že mi startpáka nezaklapla, můžu znovu nastartovat. Motor ale opět chcípá. Zezadu slyším: „rovnou natankuj“. To je opět další neocenitelná rada Jardy Michala. Kluci mi dotankují a já jim vysvětluji, kde najdou kanystr z vodou. Startuji domlouvám se s nimi, že při dalším průjezdu se zastavím pro vodu. Čekalo mě další tragické kolo. Jedu jak posranej. Ale nesmím padat, protože pak to nenastartuju. Dojíždím znovu do servisní zóny. Kluci už na mě čekají, hned se ke mně řítí a cpou se k chladiči. Chtějí ho otevřít a já si všímám, že mají v ruce kanystr s destilovanou vodou. Prostě nedorozumění jako prase. Pár vteřin vysvětlování a podávají mi petku s pitnou vodou.

Normálně ožívám. Vyrážím dohnat co se dá. V tu chvíli mám před sebou dvě kola.                                                                                               

 Předposlední kolo se snažím jet rychle, a docela to jde. Ale je to jen poslední záchvěv před smrtí. Najíždím do posledního kola. Jedeme totiž už 82 minut. Při výjezdu z autokrosového závodiště si všímám, že na vrchu se sbírá Lukáš Matějka. Doprčic, ten má stejně kol jako já – nemůže být přede mnou. To je šance. Výjezd se mi povedl a Lukáše předjíždím. Že je to boj o 33. místo vůbec nevadí. Je to prostě boj, teď a tady. Nasazuji tempo, to znamená, že řadím dvojku… Lukášovi ujíždím. Jenže když vjíždím na louku, padám. Hlavně nesmí zdechnout motor, držím plyn, mačkám spojku a zvedám motorku. Lukáš mě předjíždí. Ještě je šance, rozjíždím to, najíždím do další zatáčky a padám. Hlavně nesmí zdechnout motor, držím plyn, mačkám spojku a zvedám motorku. Lukáš už je v nedohlednu. Sedám na motorku rozjíždím se a závodění házím za hlavu. Jedu pomalu, rovinka, zatáčka, rovinka, zatáčka a znovu padám. Hlavně nesmí zdechnout motor, držím plyn, mačkám spojku a zvedám motorku. Tenhle úkon trvá asi minutu. Rozjíždím se a snažím se plazivým pohybem dostat do cíle. Poslední kolo jedu přes deset minut. Dojíždím minutu za svým soupeřem Lukášem Matějkou. Ale to nevadí, motorku stejně prodám a koupím si šicí stroj.

 Z cíle dojíždím do depa. Nevím čím to je, ale normálně ožívám. Vždyť já to dojel… A to jsem chtěl po třetím kole skončit, ale já to dojel. S tím šicím strojem se ještě uvidí.

 Co ale vím jistě, že do camel bag už nikdy neuvidí Isostar. Doma vylévám litr žlutého sladkého hnusu z litr a půl velkého plastového vaku. Zlatá voda.

Video: https://www.youtube.com/watch?v=gsL-w4XcWys

Fotky: https://ff39.galerie.cz/5277608-domazlice-4-6-2011

Výsledky SteelPro Cup Domažlice 2011, kategorie Hobby:

  https://572fa4adb4.cbaul-cdnwnd.com/bdc3d476ffa0af69fb95018c70d04562/200002902-0c0100cfa9/V%C3%BDsledky%20Hobby%20%2B%20Junior%20Doma%C5%BElice.pdf  

Děkuji:

Mechanikům od Venci Kovandy, i přes malé nedorozumění jste byli skvělí a Jardovi Michalovi opět za dobrou radu.